Strašidelné příběhy

24. května 2009 v 15:23 | Verča |  Zajímavosti,rekordy a básničky
´Byla
jednou jedna dívka a ta byla moc krásná.na svou krásu
byla moc pyšná.Jednoho dne měla jít na schůzku a tak
tak zašla do salonu aby ji nalíčili.Kosmetička byla
celá paf z její krásy a celou dobu jí lichotila a
snažila se jí na obličeji vykouzlit co nejlepší
výsledek.dívka jak byla posedlá svou krásou vinadala
kosmetičce že jí udělala hnusnou.kosmetička se
naštvala a svolala na ní kledbu.Dívka odešla domů aby
si to opravilaale když se uviděla v zrcadle zděsila se
její tvář bzla šedá a svraštělá,její krásné
modré oči se změnily v vypoulené šedé "koule",vůbec
nechodila ven,a její tvář se stále zhoršovala.Až
jednou yavolala do salonu ale kosmetička se s ní nectěla
bavit.Zavolala plastického chirurga aby jí pomohl.Přijel
ale když jí uviděl myslel si že je dívka blázen,byla
totiž pořád tak krásná jen ona se viděla tak
ohavná.lékař se jí to pokoušel visvětlit ale ona mu
nevěřila.Stále se viděla tak hnusná.......
předhttp://giants.lohudblogs.com/files/2007/03/gisele.jpg po jak se vidělahttp://www.imtausa.org/images/picBabka.bmp




Dávný příběh Znáte to, tábor, večer, stezka odvahy, nejdřív velké oči, ale s posunující se ručičkou blíž k půlnoci začíná všem otrlým tak nějak docházet humor.... Jde první, další, ostatní se krčí u ohniště. Potom přijde vedoucí a začne vás děsit nějakými zaručeně pravdivými historkami.... Za dne by se u toho všichni málem počurali smíchy, ale je noc, PŮLNOC, a ty stromy přece jenom tak nějak divně šumí.... ,,Tak co, povím vám nějakou historku, abyste tu neusnuli," objevil se u ohniště Láďa a potutelně se usmál. Bylo vidět, jak i ty nejotrlejší povahy neklidně poposedly na místě. A jak Láďa vyprávěl, bylo jejich poposedávání stále neklidnější.... ,,Nebudu vás strašit nějakým zaručeně pravdivým příběhem, který se mi stal," začal Láďa, ,,protože tohle se mi opravdu naštěstí nestalo. Ale jako malý kluk jsem taky jezdil na tábory, měl stezky odvahy a slyšel různé příběhy.... Tenhle z nich byl asi nejstrašidelnější, tak jestli chcete, povím vám ho...." udělal významnou přestávku a čekal na odpověď. Bylo mu jasné, že to stejně nakonec řekne, ale chtěl vytvořit tu správnou atmosféru. Potom se nadechl a začal vyprávět: ,,Znáte ten dům nedaleko odtud. Vždycky kolem něj chodíme na výlet, teď je hodně rozpadlý a obrostlý vším možným." Všichni přikyvovali, jako že znají. Láďa pokračoval: ,,Dřív ale vůbec nebyl takhle opuštěný. Bydleli tam nějací staří manželé, měli slepice, prase a psa. Lidi z vesnice je měli docela rádi, protože jim vždycky se vším pomohli. Ten starý pán měl údajně svoje vrtochy, pořád něco kutil v kůlně a opravoval plot. Jednoho dne ale udělal hodně divnou věc- celý jejich plot omotal ostnatým drátem. I branku, takže oni nemohli ven a nikdo nemohl dovnitř. Nikdo neví, jak si sehnali jídlo a různé věci do domácnosti. Každý den se okolo plotu objevil další pruh ostnatého drátu a málokdo viděl manžele venku. Postupně se lidi tomu místu začali vyhýbat. Pravidelně sem chodil jenom myslivec a někdy se ptal toho pána, k čemu je ten drát. Pán mu prý nikdy neodpověděl. Po nějaké době manželům začaly z dvorku mizet slepice, potom ustalo kvičení prasete a nakonec štěkot jejich velkého psa. Lidé ve vesnici se s největší nechutí shodli na tom, že svá zvířata manželé zabili, aby měli co jíst. Mohla, ale taky to nemusela být pravda. Protože nějací kluci vyprávěli, že pes pobíhá po dvorku pořád, ale jenom v noci a už vůbec neštěká. Celý dům postupně chátral, zahrádka zarostla plevelem a na plotě se stále objevovaly další vrstvy drátu. Říkalo se, jaktože to starého pána nepopíchá. Ve vesnici jednoho rána našli zmrzačenou slepici. Někdo tvrdil, že takové kroužky na nohou mají jedině slepice těch podivínských manželů. Nijak moc se to však neřešilo, prostě se sem zatoulala nějaká slepice a potrhali ji psi. Jenže za několik dní ležela na tom samém místě jiná, také zmrzačená, ale stejně jako předchozí ještě živá. To už bylo trochu divné, že? Slepice navíc měly rozdrásané tělo a tvrdilo se, že jsou zraněné od ostnatého drátu. Třetí slípka na sebe nenechala dlouho čekat. To už se místní chlapi rozhodli, že zajdou za tím pánem a rázně mu doporučí, aby přestal děsit celou vesnici. Sebralo se několik vazounů, ze kterých šel strach. Stáli před tím divným domem a hlasitě hulákali, protože vrazit dovnitř nemohli. Pán skutečně vyšel z domu. Spustili na něj, jak si to představuje, takhle týrat zvířata a házet je po silnici. Jenže on tvrdil, že za nic nemůže, že by se přece nedostal ven ze svého pozemku. A na otázky, proč se zabarikádoval a kam se poděla všechna jeho zvířata, vůbec neodpovídal. Chlapi museli odejít s nepořízenou. Říkali si, že pokud za to opravdu může ten chlápek, určitě si teď dá pozor. Dokonce sestavili hlídky a celou noc inkriminované místo hlídali. Ale marná sláva- druhý den ležela další slepice na jiném konci vesnice. Nebožačka žalostně kvokala a děti se k ní bály jít. Stala se z toho záhada širokého okolí. Nálezy poraněných slepic se teď opakovaly denně.Jejich počet už přesáhl desítku a starosta obce byl úplně bezradný. Nakonec naverboval dobrovolníky, kteří by hlídali po obvodu celé vesnice. Několik z nich se nenápadně vydalo také k onomu domu. Nikdo z těch statečných za celou noc nic nezpozoroval, a přesto ráno ležela v jádru vesnice na silnici další slípka. Lidé byli naštvaní, protože nemohli nelézt viníka. Jeden podezřelý se nabízel, ale proti němu nic neměli.... Tahle situace trvala přibližně dva měsíce. Ještě několikrát se šli zeptat toho pána, ale ten pokaždé tvrdil, že o ničem neví. Jednoho dne přišel zlom. Ráno se po celé vesnici našlo několik slepic, tentokrát úplně mrtvých. Navíc každá z nich měla svého majitele a ležela u něj na dvorku. Nikdo opět nic neviděl a ani neslyšel. Pak se náhle věci vrátily do normálu. Žádné slepice, žádné záhady. Starý pán během noci patrně odmotal všechen ostnatý drát, všechna zvířata se vrátila na své místo a manželé byli opět občas vídáni, jak se vyhřívají na zápraží. Jako by se uplynulých několik měsíců nestalo vůbec nic divného.... Vždycky jednou za rok se celá situace opakovala, až do smrti starých manželů. Potom byl klid. Lidem se tedy potvrdila jejich domněnka, že viníkem byl starý pán, ale když se po pohřbu vydali do jejich domku, nenašli tam vůbec nic podezřelého. Žádný ostnatý drát, žádnou krev po zvířecích orgiích.... Po vesnici se povídá, že jednou za nějakou dobu se nocí ozývá vyděšené kvokání týraných slepic. Mě vždy lákalo jít se k tomu domu podívat. Teď vám můžu prozradit, že naše dnešní stezka odvahy vede právě kolem toho domu. Musíme zjistit, co je na tom všem pravdy," blýskl Láďa očima a opět se někam vytratil....


Věřte,nevěřte,ale tento příběh se skutečně stal.Nedaleko Valašských Klobouk bydlel jeden archeolog a ten se zajímal o tajemný hřbitov dinosaurů.Po dlouholetém hledání a pátrání,konečně našli jednu kost.Byla ohromná.Měřila 2 metry.Všichni byli hrozně rádi,že se konečně dostali k výsledku.Jejich radost se ještě zvětšila,když našli další kost.Ta měřila 1,90 metrů.Tu si vzal archeolog domů,aby si ji mohl sám důkladně prozkoumat.Nechal ji ve sklepě ve vitríně. S ním bydleli ještě sužebník,kuchařka manželka a dvě děti.Všichni měli z tohoto objevu velkou radost. Přišla noc. Archeolog i jeho manželka šli spát,ale v noce je najednou probudily zvláštní zvuky.Jako by někdo chodil po schodech a pak po chodbě.Nejdříve si mysleli,že je o třeba jenom služebník nebo třeba kuchařka,ale potom se najednou ozval hrozný křik a najednou ticho.Archeolog rychle vstal a utíkal se podívat,co to bylo.Jak se zděsil když uviděl na zemi ležet služebníka.Okamžitě zavolal policii a záchranku.Ale bylo pozdě.Služebník byl mrtvý,Nikdo však nemohl přijít na příčinu smrti.Další den dělal archeolog pokusy s tou kostí.Byla ovšem nějaká poškrábanější oproti včerejšku.Ale zkoumal.Až přišel k hroznému závěru.Ta kost byla lidská.Bylo to velmi divné,Údajně to bylo pažní kost.Ale takhle velká? To se mu vůbec nezdálo. Když šli večer spát a konečně usnuli.Najednou je opět probudily ty samé zvuky co včera. Archeolog neváhal a rychle vběhl do tmy.Zvuky se začaly ozývat z předsíně. Rychle tam běžel,ale vtom uslyšel zase výkřik a ticho.V předsíni leželo tělo kuchařky.Zavolal policii i záchranku,ale opět bylo pozdě.Kuchařka byla mrtvá. A její příčinu smrti opět nikdo nezjistil.Když archeolog pracoval a zkoumal kost další den,zjistil,že v kosti jsou velmi silné rýhy.Ještě silnější než předchozí dny. Byl večer.Celá rodina šla spát ve velkém strachu.Ale přesto usnuli.Kolem půlnoci je opět vzbudily zvuky.Ty se rychle blížily a najednou utichly.Jako by se nic nestalo.Ale to už ticho přerušil dětský výkřik.Archeolog se svou ženou se zděšení utíkali do dětského pokoje.Jenom doběhli.Uviděli na zemi dítě.Mrtvé dítě.A to druhé se zděšením sedělo na posteli a třáslo se po celém těle.Na zemi ležela kost. Celá od krve.Jenom tam tak ležela. Archeolog ještě tu noc odnesl velkou kost zpět na hřbitov.Od té doby hrozné vraždy zkončily.A archeolog doufá,že ten hřbitov už nikdy nikdo neobjeví...




V jednom městě bydlela paní Dinová...byla to starší paní a byla velmi hodná...malé holčičky za ní vždycky chodívaly, když potřebovaly spravit panenky...za mlada byla švadlena a tak pro ní nebyl problém spravit upadlé oko, roztrhlou sukýnku nebo utrhnutou nohu...vždycky když jí nějaká holčička donesla panenku na opravu, dokázala ji spravit přímo na místě nebo do příštího dne...jednou dostala malá Karolínka novou panenku, která měla náááádherné vlasy....takové kaštanově hnědé a trošku do světla vystínované pramínky vlásků...všechny děvčata jí ji záviděly ...i když třeba Janina panenka měla moc hezké oči, takové pomněnkově modré a Kristýnčina panenka měla moc krásné líčka a rty krásně růžové...ale takové vlasy neměla ani jedna...ovšem jednoho dne se stalo něco moc zvláštního...všechny tři děvčata zašla za paní Dinovou, aby jim spravila jako normálně panenky...paní byla velmi ochotná a slíbila jim že do zítřka budou všechny opravené...Když si však přišla pro svoje panenky ráno něco se jim na nich nezdálo...ta Karolínina panenka už neměla tak pěkné vlásky jako předtím a Janina panenka už neměla ty pomněnkově modré oči, ale jenom modré...obyčejně modré...a Kristýnina panenka neměla takové pěkné líčka ani rty...všechny z toho byly smutné, protože nechápaly co se z jejich panenkami mohlo stát...
Od té doby už paní Dinová nespravovala panenky...už dokonce ani nevycházela z domu, jenom dlouho do noci vždycky svítila a něco kutila ve své staré spravovně panenek...jednoho dne, po dlouhé době zase vyšla mezi lidi a všem ukazovala svou neteř, která přijela údajně z Kanady...byla velmi milá a velmi pěkná...ovšem děvčatům se na ní něco nezdálo...když si pořádně prohlédly, tak zjistlily, že ta neteř má vlasy kaštanové barvy a občas do světla vystínované pramínky vlasů, stejně jako měla Karolínina panenka, oči měla až neuvěřitelně modré...úplně pomněnkové jak Janina panenka a rty??? Ty byly tak krásně růžové, stejně jako rty Kristýniny panenky....je to jenom náhoda???

Řeknu vám jedno, já jsem na to dřive moc nevěřil, ale měl jsem z toho blbý pocit a řikam vám stalo se mi už mnoho věcí, začal sem se tomu víc věnovat ve svých 15. letech kdy jsem potkal dědu který mi umřel na den mého narozenin :( a pak se to už jenom hromadilo ani vám to nepříjde co se děje kolem, kolikrát se něco stane, vy si toho nevšimnete a pak si uvědomite jaké jste měli zrovna štěsti ! Včera jsem se s kamoškou a kamošem bavili opět o satanismu atd. a najednou začala blikat lampa vypadalo to jako morseovka ae jediné co jsem tam postřehl, tak to bylo 3x SOS nevim možna náhoda možna ne.....ale znam člověka, ktery umi ducha vyvolat a je v tom už zkušený ja sám bych si na to netroufl ale řikam jsou věci mezi nebem a zemí, někdo na to nevěři někdo ano, ale já už v tom jsem až po uši.......a neni cesty zpět.


Asi před třemi měsíci se mi stala dost neuvěřitelná věc. Slíbila jsem svojí kámošce, že se s ní pojedu podívat za její prababičkou, která žije na vesnici. A protože je to 5 km od místa, kde bydlíme, rozhodly jsme se, že pojedeme na kole. Cestou se nám ale děly zvláštní věci. Nejprve mi spadl řetěz, pak se kámošce udělalo mdlo, a tak jsme musely zastavit a chvíli počkat. Ve finále jsem jako naschvál najela na nějaký střep a píchla jsem, takže zbytek cesty jsme musely dojít pěšky. Celou dobu jsme si stěžovaly, že se to snad může stát jenom nám. Cestu, kterou bychom za normálních okolností měly za dvacet minut za sebou, jsme šly téměř dvě hodiny, a to v šíleném vedru. Když jsme konečně dorazily, tak jsme viděly, jak před domem stojí policie a jak odvádějí nějakého muže a vyděšenou prababičku. Od ní jsme se dozvěděly, že se k ní domů vloupal nějaký muž a chtěl po ní všechny peníze a cennosti. Byl ozbrojený, a tak jsme prý měly velké štěstí, že jsme dorazily o něco později. Jinak by to podle policie mohlo dopadnout dost špatně. A tak se teď ptám, co bylo to, co nás cestou zdrželo??? Náhoda, nebo nějaký náš anděl strážný?

Student archeologie je u cíle svého velkého snu: už nikdy nebude muset na pitomý brigády, aby si přilepšil ke kapesnému. Konečně si bude moct dovolit, co si umane, a možná už ani nebude muset studovat. Je noc, on stojí na louce poblíž městečka známého svou bohatostí na archeologické nálezy. Na přednášce jim profesor líčil, že právě někde tady by se podle pověsti měl nacházet jeden starý germánský hrob, ve kterém je pohřben jistý kníže - ve vzpřímené poloze na svém koni! Pokud je to pravda, je student rozhodnutý hrob najít a odkrýt dávné tajemství - a za tento svůj vědecký přínos jistě dostane tučnou odměnu! A skutečně: zdá se, že tady pod zemí je ukryto něco, co vypadá jako lidské kosti… Student se právě ohnul, aby svůj nález lépe prozkoumal - najednou ale zaslechl vrzání, praskání a ucítil náhlý závan vzduchu… Následující ráno najde zemědělec studentovu mrtvolu: z vysoké jedle se ulomila silná větev, spadla přímo na vykrádače a pohřbila ho do otevřeného hrobu…

Jednoho letního večera jsme s kamarádkou Bárou stanovaly. Byl úplněk. Řekly jsme si, že si uděláme bojovku. Tak jsme šly do střelnice. Přesně před 30 lety se tam stala vražda. Říká se, že se tam jeden pán zbláznil a v amoku zastřelil všechny lidi, co tam byli, včetně sebe. Od té doby nebyla střelnice provozu. Vždycky byla uzamčená a my lezly oknem. Ten den však byla odemčená. Vešly jsme dovnitř, rozsvítily jsme a šly do vedlejší místnosti. Najednou se ozvala rána. Začalo pršet. Začaly se ozývat strašidelné zvuky. Zjevilo se tam 10 lidí. Došlo nám, že ten pán zabil skutečně 10 lidí, včetně sebe. Všechno do sebe zapadalo přesně tak, jak mi vyprávěl děda. Ty osoby se k nám přibližovaly, byly blíž a blíž. Obě jsme se klepaly strachy. Plížily jsme se ke dveřím, ale byly zamčené. Jedna z těch osob vytáhla zbraň, kterou se střílelo, namířila na nás a vyšla rána. V tu chvíli vše zmizelo, rozsvítilo se a přestalo pršet. Doma jsme to řekly jen dědovi. Věděl přesně, co se stalo, protože nám k tomu řekl: "Jen jediný člověk to přežil a to jsem já!"

Já a moje kámoška Martina už dlouho pronásledujeme někoho nebo něco, co se schovává v kravíně naší vesnice. 13. 1. 2007 jsme se tam šly podívat a co se nestalo! Uviděly jsme děsivě nahnutý sloup, ve kterém bylo elektrické vedení. Strašně jsme se lekly a přeběhly do stodoly, ve které je velice staré seno. Hned jak jsme tam přiběhly, uviděly jsme na seně postavu! Měla velké červené oči a z pusy jí tekla krev! Lekly jsme se tak, že jsme běžely na to seno. Postava tam nebyla, ale byl tam dopis a oblečení. V dopise stálo: "Nesnáším vetřelce, a proto nelezte tam, kde se bojíte!" Dopis jsme měly v ruce a v tom zafoukal vítr a dopis se najednou sám od sebe roztrhal! Uslyšely jsme řev a prchaly pryč. Babičky nám řekly, že před 50 lety se tohle také stalo. Jednoho dne nějaký pán postavil tento kravín a jelikož v něm nikdo nechtěl pracovat, tak ho to rozzuřilo natolik, že na něj svolal tuto kletbu. Teď se kravínu raději vyhýbáme.


V mém blízkém okolí bydlí dvě holky. Petra (16) a Kristýna (16). Jsou to nejlepší kamarádky snad už od útlého dětství. A možná i proto se mnohokrát stanem že se na něčem shodnou. Třeba jedna chce něco říct a v tu chvíli to napadne i tu druhou. Kvůli těm svým shodám se rozhodly, že bude každá z nich na ruce nosit úplně stejný náramek. Je modrý s průhlednými bublinkami a z umělé hmoty. Všechno to začalo jednoho pochmurného dne. Kristýna jela s kamarádkou Pavlou (14) navštívit svojí spolužačku, která od nás bydlí 3 kilometry. Petra byla doma, a tak jsem k ní zašla. Seděly jsme na botníku a povídaly jsme si. Přitom si hrála se svým náramkem. Najednou jí ovšem nechtěně vyklouzl a spadl až o patro níž pod schodiště. Hned se vylekala a ihned pro něj běžela. Když ho našla pod botníkem s hnědobílou pruhovanou látkou, zjistila, že je přetržený. Jen se utěšila, že to slepí lepidlem. Ve stejnou dobu seděla Kristýna u spolužačky, měla na sobě hnědobílý pruhovaný svetřík a svého náramku se ani nedotkla. Když tu najednou, zničehonic, jí prasknul. Po chvilce ujistila, že se dá slepit lepidlem. Později, když se vrátila s Pavlou domů a zjistily jsme, že obě dvě části příběhu se odehrály ve stejnou dobu, přesně za deset minut půl šesté, byly jsme s Petrou šokovány. Dříve jsme si myslely, že když se něco takového stane, je to tím, jak se moc dobře znají. Ale jak může prasknout náramek bez jakékoli viditelné síly? To je mi záhada!!!

Když jsem před nedávnem navštívila svou kamarádku Romanu, směla jsem u ní zůstat přes noc. Ona měla ještě starou palandu, kterou pro ni postavil její tatínek. Protože Romana spala nahoře, já jsem si lehla dolů. Povídaly jsme si dlouho do noci a poslouchaly jsme při tom v rádiu její oblíbený pořad, ve kterém hrají především okolo půlnoci tu nejlepší hudbu. Potom jsme nějak usnuly a zapomněly jsme rádio vypnout. Najednou jsem byla probuzena hrozným zvukem. Hudba z rádia hrála tak hlasitě, že mě to skoro zvedalo z polštáře. Naštvaně jsme se zvedla a vytáhla jsem rádio ze zásuvky. V momentě, kdy jsem se zase chtěla vrátit do postele, praskla vrchní postel a spadla na tu spodní. Romaně se přitom nic nestalo, ale já kdybych se včas nezvedla z postele, tak jsem to mohla ošklivě odnést.

Před pár týdny jsme já a moje kamarádka Veronika byly na návštěvě u mé babičky ne venkově. Bylo úžasné počasí, tak jsme s Verčou rozhodly jít na procházku do lesa a vzít s sebou babiččina psa Maxe. Ušly jsem už pěkný kus cesty, když jsme zaslechly pravidelně se opakující tupé rány. Byly jsme zvědavé, a tak jsem šly za zvukem. Ocitly jsme se na malé mýtině a tam stál starý muž a kácel strom. Byl kostnatý, vysoký a vyhublý až na kost. Když nás zahlédl mezi stromy, zůstal na nás chvíli zírat, pak upustil sekeru a utekl. Byly jsme taky vystrašené a utíkaly odtamtud, co nám nohy stačily. Dodnes jsme o tom divném setkání nikomu nevyprávěly. Kdo by nám to taky věřil?

Karim (22) z Mnichova nevychází z údivu: až do minulého týdne jeho přítelkyně Stefanie celou dobu tvrdila, jak hrozně se těší na společnou dovolenu v Itálii - a teď najednou zničehonic nechce jet. Prý má takový divný pocit… Karimovi se nakonec podařilo přesvědčit ji, že je to nesmysl, a tak se pár vydá v malém vozu na cestu. Zrovna jedou po okresní silnici poblíž Pisy, když protijedoucí náklaďák předjíždí motocyklistu. Karim se mu chce vyhnout, protože náklaďák přejel do jeho jízdního pruhu. Jenomže jeho vůz v té rychlosti chytne smyk, vyjede ze silnice a narazí do stromu. Náraz je tak silný, že Stefanie na místě umírá! Když s později Karim vrátí do jejich společného bytu, aby dal do pořádku Stefaniiny věci, najde stvrzenku od nevyzvednutých fotek z fotoalbu. Vyzvedne obrázky, a když si je prohlíží, nevěří svým očím: na jedné fotce je jeho vůz, jak právě naráží do stromu!

Když jsme byly se sestrou na procházce, napadlo nás, že půjdeme na hřbitov zapálit svíčku naší babičce. Pak jsme si ještě šly prohlédnout pomníky na okolních hrobech. Zastavily jsme se u hrobu ročního chlapečka Matěje. Najednou jsdme uslyšely chrápání. Zvuky vycházely z vedlejšího hrobu. Hrozně jsme se lekly. Pak jsme usylyšely bouchání, jako by se někdo dobýval z hrobu. Nevěděly jsme, co máme dělat. Raději jsme rychle utekly ven z hřbitova. Jenomže nás někdo začal honit! Viděly jsme průhledného muže a ženu s malým dítětem. Podle fotk jsme poznaly, že se jedná o toho malého mrtvého Matěje. Vzaly jsme nohy na ramena a utekly jsme domů. Jenomže tam nikdo nebyl, tak jsme zazvonily na sousedy. A otevřít nám přišli právě ti lidé, co jsme viděly na hřbitové! Utíkaly jsme k dalším a dalším dveřím - a všude nám otevírali ti samí lidé! Za chvíli sse vrátili rodiče z nákupu. Hurááá!! Záchrana! Už nikdy nepůjdeme samy na hřbitov.

Jako každý čtvrtek, tak i tento jsem šla na aerobic. Nacvičovali jsme na vystoupení a mně se začalo chtít na záchod. Šla jsem tedy do naší šatny, kde je WC a sprcha. Zavřela jsem za sebou dveře do šatny a pak se mi zdálo, že na ně někdo ťuká. Ale dveře byly prosklené, takže jsem viděla, že ze nimi nikdo nestojí. Potom jsem se zavřela na záchodě a uslyšela jsem, jakoby někdo vstoupil do šaten. Chtěla jsem otevřít záchodové dveře, ale najednou to nešlo. Za chvíli to už šlo. Najednou jsem uslyšela: "Čau, Terezo!". Myslela jsem si, že je to Renata a začala jsem si s ní přes zavřené dveře povídat. Potom mi řekla, ať otevřu dveře, že je ve sprše. A tak jsem vyšla a koukla směrem do sprchy - a ouha, tam nikdo nebyl. Volala jsem na Renatu, ale už neodpovídala. Bylo mi to divný a tak jsem se vrátila do cvičební haly, kde byla Renata a později mi řekla, že na záchodě nebyla. S kým jsem si to teda povídala!? Podle holek jsem na záchodě byla sama!!!

Před několika lety jsme se roozhodly s kámoškama, že budeme vyvolávat duchy. Domluvily jsme se, že budeme vyvolávat Karla IV. Sešly jsme se tedy u mě doma, vzaly svíčku, sedly jsi do kruhu apod. Začaly jsme vyvolávat. Asi po pěti minutách se ozvalo zabouchání na skříň. 3x. Pak jsme se začaly ptát na otázky. Po pár otázkách se mé kamarádce otočily obě očia začala mluvit úplně jiným hlasem. Bylo nám jasné, že přes naši kámošku mluví Karlův duch. Mluvil něco o budoucnosti, ale já jsem ho nějak nevnímala, protože jsem byla úplně vedle. "Kámoška" tak mluvila asi půl minuty, pak se svalila na zem a absolutně o ničem nevěděla. Potom spadly žaluzie a bylo po
všem. Byly jsme tak vyděšené, že jsme ho ani neodvolaly.

Jako každý den přišla Alena domů ze školy a sedla si k počítači. Najela na svůj oblíbený chat a okamžitě byla ve svém živlu. Ráda poznávala nové lidi. Ale proto, že byla nesmělá, tak se seznamovala přes internet. Na chatu měla spoustu přátel, které měla velice ráda. Ale dnes to mělo být jinak.Sedla si na chat a šla do plné místnosti. Začala chatovat a najednou jí napsal jeden pěkný kluk.
Jmenoval se Michal. Psali si spolu a Aleně se zdál jako pohodový kluk. Říkala si, že by možná nebylo marné se s ním sejít. Za chvilku přišla odpověď, že by se s ní rád setakl, ale že je velmi daleko. Alenu to chvíli mrzelo, ale nemohla s tím nic udělat. Psali si spolu už hodně dlouhou dobu a stali se z nich velcí přátelé. Najednou jí Michal napsal, že se setkají. Alena byla šťastná. Chtěla se ještě Michala zeptat kdy a kde, ale Michal už se odhlásil. "No co, zeptám se ho zítra." pomyslela si Alena.
Když se vracela druhý den ze školy domů, tak na ni mával nějaký kluk. Rozběhl se za ní a ona si uvědomila, že to je Michal. Byl jiný, než na fotkách. Byl ještě hezčí, ale když se Alena podívala do jeho očí, tak byly chladné a vystraše,né a přesto vyzařovaly něco povzbuzujícího a uklidňujícího. Chvíli se procházeli parkem a povídali si. Najednou ji Michal chytil za ruku a řekl, ať jde s ním, že jí něco ukáže. Když ji chytil za ruku, všimla si, že nemá malíček na pravé ruce, ale nijak jí to netížilo. Šla, protože byla zvědavá. Přešli park, prošli celým městem. Za městem byl lesík. O tom lesíku se povídalo, že tam straší. Ale Alena se nebála. Šla přeci s Michalem. S ním se jí nemohlo nic stát. Jako malá si Alena v tom lesíku hrála a nikdy se jí nic nestalo. Přesto věděla, proč se o lesíku říká, že v něm straší.
Kdysi bydlel v myslivně jeden starý opuštěný myslivec, který měl jen svého psa a pušku. Vypadal jako milý starý pán, ale pravda byla jiná. Když se totiž večer setmělo, někdy se ještě po lese potuloval nějaký člověk. Myslivec nikdy neváhal a šel za kořistí. Vždycky začal stejně. "Pročpak nejste už doma? Vždyť je už chladno a tady v lese chytíte tak akorát rýmu." Nikdy nikoho nenapadlo, že je myslivec vlastně varuje před sebou samým. Nikdo nikdy domů neodešel, a proto nikdo nikdy nedopadl z těch lidí dobře.Bez milosti lidi vraždil. Bez problémů člověka zastřelil. Ale vždycky jako "suvenýr" usekl mrtvole malíček na pravé ruce. Alena si bohužel na tuhle historku nevzpomněla a bez jakéhokoliv strachu se procházela s Michalem po lese.
Najednou došli k oné staré myslivně. Byla už skoro rozpadlá. Přesto na ní bylo něco děsivého a strašidelného. Alena se vyděsila a zeptala se Michala, proč ji sem vedl. Michal jí prosebným pohledem jen řekl "Prosímtě, Alenko, jdi dovnitř." Alena užř byla doopravdy vystrašená. Ale přesto šla. Došla k myslivně a s vrznutím otevřela staré dřevněé dveře.
V myslivně to vypadalo strašně. Vypadalo to tam, jako kdyby si v myslivně někdy ustlal nějaý bezdomovec. Vlastně to mohla být pravda. Byl tam binec, stěny odřené a na zemi bylo spoustu papírků, krabic, rozthaných látek a podobně. I přesto, že byly stěny podepsané sprejery, ji něco zaujalo. Stěna v jednom pokoji, který mohl být obývací, ale klidně ložnice byl červený flek. Jako kdyby někdo pocákal štětcem od červené barvy.
Asi metr od té zdi leželo tělo obličejem k zemi. Alena posbírala všechnu odvahu a došla k tělu. Chtěla něco říct Michalovi, ale ten už vedle ní nebyl. Ani si nevšimla, že odešel. "K sakru, zrovna teď bych ho vedle sebe tak potřebovala!" pomyslela si. Najednou jí už bylo jasné, od čeho byla ta stěna. Krev! To tělo mělo prostřelenou hlavu a na pravé ruce mu chyběl malíček. Opatrně otočila tělo a málem omdlela. Ta mrtvola byla Michal. Brečela u mrtvoly několik hodin. Pak zavolala policii a za několik dní měl Michal pohřeb.
Už věděla, co myslel tím, že je od ní velmi daleko...
 


Anketa

Kolik dostaneš palačinek??

→Tóóólik!!!!! xP ♥♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama