Ach ta druhá tvář....

7. července 2011 v 13:56 | Verča* |  Opinions ;)
Upozornění: Četba na vlastní nebezpečí.

,,To, že znáš mé jméno neznamená, že znáš !''

Toto téma popíšu svým vlastním příběhem: Není to tak dlouho, co jsem přestoupila do jiné třídy, školy v úplně jiném městě a kraji. Už jsem byla v situaci, kdy jsem přestupovala ze základní školy na gymnázium, avšak do prvního ročníku, kde jsme se všichni poznávali a porozuměli si. Tehdy to bylo úplně jiné, než nyní. Nastoupila jsem do druhého ročníku taneční konzervatoře, tudíž se zde již všichni znali a já věděla, že s kolektivem to bude těžší, než na gymnáziu, ale nevěděla jsem jak moc.

První den ve škole nebyl tak děsivý - profesorka mě představila spolužákům a někteří se již začali vyptávat na mou adresu. Doufala jsem, že se chytnu a že mě brzy zapojí do kolektivu.
Nevím, jak jsem to udělala, ale zapůsobila jsem na ně pravděpodobně negativně a oni poznali tu mou druhou tvář, kterou jsem se snažila vystavovat před profesory, aby si mě zapsali jako spolehlivou, rozumnou žákyni (z chyb se člověk učí, na minulé škole jsem byla opakem:D).
Profesoři mě docela měli rádi (to snad mají někteří i teď), ale u spolužáků jsem den se dnem byla ráda méně a méně. Mezi neznámými lidmi jsem asi nebyla příliš průbojná a tak jsem se zapsala jako šprtka, která nerozumí srandě a je víc než dost sebevědomá. Opravdu netuším, jak se mi povedlo na ně takhle působit - budu nad tím asi uvažovat ještě dlouho.
Po dvou měsících ve škole mi na facebooku napsala jedna z mých nových spolužaček docela dost ošklivou zprávu. Nic jsem si z toho nedělala a i když mi sprostě nadávala, snažila jsem se s ní jednat slušně, ale pak jsem pochopila, že zdejší komunita už taková asi je a nechala ji plavat. Urážela mě, nadávala mi do všech možných bytostí i nebytostí, přitom jsem JÍ ani jejím přátelům nic zlého opravdu neudělala.
Dusila jsem to v sobě, ale jednou, když jsem podlehla všem nadávkám, svěřila jsem se své, asi jediné kamarádce Báře, která se se mnou bavila. Všechno jsem jí dopodrobna pověděla.
Bylo vidět, že nad tím přemýšlí, ale nic k tomu neřekla. Asi to nechala plavat a nechtěla se se mnou zabývat. ve skutečnosti její druhá tvář měla trochu jiné úmysly.
Druhý den, spolužáci všichni jako by byli vyměnění a ta holka, která mi tak zle nadávala a lila do mě jednu urážku za druhou se mi přišla omluvit. Prý vycítila, že nejsem taková, jak jsem se snažila zapůsobit na profesory a chtěla poznat mojí druhou tvář. Ze začátku mi to přišlo jako trapná výmluva, ale časem bylo vidět, že vzala všechna slova zpátky a nelituje toho. Postupně jsme se začaly docela dobře bavit.... A můžu za to poděkovat mé kamarádce Báře.

Nerada bych si tuto ,,historku'' prožila znovu, ale budu srdečně ráda, když se najde někdo, kdo dočetl tenhle článek do konce. :)
 


Komentáře

1 Jeanne. | Web | 7. července 2011 v 20:46 | Reagovat

Verčo, vůbec jsme nevěděla, že se ti tohle stalo. Mrzí mě to...
Jsem ráda, že už je to v pohodě. Těším se na tvou kariéru. ;-)

2 Verča* | Web | 8. července 2011 v 10:44 | Reagovat

[1]: :-) děkuju Janí! Nechtěla jsem o tom moc mluvit, ale už je to za mnou ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama